Po ránu, když mne probouzí páření divoké zvěře a ve vzduchu se line pižmo vášně…, otvírám okno od své mechové chaloupky zapadlé a posazené hluboko temném údolí hlubokého lesa, slunce pomalu protepluje mlžný opar nad houštinami... Pomalu se protahuji a koukám se do oblohy, náhle přiletí sojka a vesele mi říká, co se stalo v lese… Viděla dva divné tvory, jak táhnou po mechové stezce zapadané listím na dubových nosítkách mrtvé tělo… Popadl mě strach… Strach, co se stane, když vezmu ze země nějaké CD zabalené v krvavé kůži… Krvavé stopy od mých dveří se táhnou někam do tmavých tajemných míst… Stále slyším naříkání žen kdesi v dáli, který doprovází velmi strašidelný smích a vzdychot, po čase tomu nevěnuji pozor a odcházím se umýt. Po ranní hygieně ve studené tůni, dokonalém utření suchou vysokou trávou a při popíjení šípkového čaje, vkládám CD do přehrávače a nechávám se unést tímto majestátním dílem. Pomalu si chystám nožík a koš na houby a ostatní dary lesa. Vydávám se tedy na dlouhou cestu… Hned na prvopočátku mě fascinují různé zvuky nástrojů. Toto je něco jako by intro „Halali“… Další zásek do ztrouchnivělého voňavého dřeva je „ K václavkám“. Ta majestátní melodie, hradby zvuků se nedají popsat… Jako bych se ocitl někde nahatý sedící na paloučku, cítím panenskou krev lesních vil, střelný prach myslivců, vidím kymácející se houby, ulehávám a odpočívám… Po probuzení vidím, že „Ležím v jehličí“ a mé tělo je poseté různou havětí… Mezi prsty si hrají slimáci, veverky lítají v koši a hrají divnou hru… Stále poslouchám a říkám si - opět nádherná píseň! Po delší době se odhodlávám vstát a má cesta povede až do dálky, tam „K dubům“. Pozastavím se před cílem a vzhlédnu do korun těchto mohutných královských stromů, jako by mi něco říkaly. Budu tedy pečlivě naslouchat jejich řeči, poslouchat jejich muziku… Obejmu je a budu se snažit porozumět jejich radám k mé další cestě lesem. Při prodírání vlhkým lesíkem upadám na zem a po čase vidím mé „Mokvavá zranění“, co mi udělily trnkové keře, jak se bránily mé nedůstojné chůzi a zároveň se snažily mě varovat. Marně! Po delší době přichází na mě strach, co se stane… Upadám vysílen na zem a slyším divné hlasy, něco jako by tajemné vzdychání pána, co mě stále pronásleduje… Začínám mít strach… Stále slyším melodie z Lesní hudby. Jsem unesen, vystrašen a vzrušen! Po vysilující cestě se vyhýbám hrátkám psů a nazývám tuto strašidelnou část „Vodní pejsci“. Vycházím kopec a po mokrém listí upadám a mé tělo klouže dolů… V mlze vidím „Lesní hotel Orion“… Říkám si: „Zde si odpočinu, dám si koupel“… Jsem prokřehlý, špinavý, tělní tekutiny již dávno zabarvily můj textil… Ale jak se nadechnu, cítím vůni mrtvých těl… Vidím pána s culíky, jeho ďábelskou spokojenou chůzi… Možná to je on, co mě pronásleduje… Pomalu a tiše odcházím radši dále a čekám, co mě ještě potká. Vidím krásné houby, mám smrtelný hlad… V dáli se rýsuje červený klobouček, bílé tečky, mám hlad… Ochutnávám tedy „Muskarin“… Po 20ti minutách přichází nevolnost, zvracím a upadám do říše snů. Že by můj konec? „Amoretka Mlženka“, nápis vytesán do kamene a pod ním položeno kvítí… Lehnu si a nechávám se unášet tóny rohů a jekotu divoké zvěře… V dáli slyším výstřely, jekot divokých prasat... Opět jsem viděl ten děsivý stín, jak se prohnul v nedaleké houštině. Jak jsem uslyšel prasknutí větvě, strašidelný nádech tohoto stínu, pomočil jsem se strachy! Beru nohy na ramena, odhazuji košíček darů lesa a utíkám až k “Tam na Luční“ a doufám, že se zachráním. Les mi dal mnoho, ale vzal více. Špatně jsem naslouchal jeho radám a varováním, choval jsem se nedůstojně k jeho kráse a majestátnosti. V dáli vidím tělo muže „Na posedu“. Volám na něj, ale nevšímá si mě… Začínám mít větší strach, stále slyším praskání větví a zvuk se přibližuje. To ďábelské funění mi vpouští do krve čím dál více adrenalinu, je už pozdě… Cítím jeho dech na krku… Cítím tupý úder do hlavy a prasknutí dřevěné hole. Po chvíli mé tělo opouští duše. Jen vidím krvavou stopu na zemi, mé rozbité tělo. Nad ním pána s culíky, jak začíná porcovat mé tělo. Jeho gumový plášť je poset krvavou krupicí, jeho ďábelský smích neustává…! Po čase někdo našel mé prorostlé tělo mezi stromky a houbami. A tomu místu se začalo říkat „Tam se vaří z hub“. Lesní hudba mi donesla plno krásných zážitků, pocitů chladu a strachu… Miloval jsem její atmosféru, ale našel jsem jen smrt… Bylo krásné zemřít pro nejhezčí poslech hudby v novém roce 2010, který se stal i mým posledním…vydechl jsem tam v houštinách… Mé tělo se stalo domovem a stravou lesní zvěře… Dokonalost, čistota a mistrovské umění!

NECROLOG… Můj duch se po čase vrátil, začal zpívat s dalšími oběťmi lesní hudby. Připojil jsem se k ostatním mrtvým duším a pomáhal pánu s culíky nahánět další oběti. Vše od začátku bylo plánováno. Vrátil jsem se k místům mého skonání… Vrátil jsem se k poslechu. Teď zcela jinak cítím poslech hudby. Jeho hudba se stala mojí hymnou života. Vše dokonale navazuje na sebe, je zde ukryto mnoho melodií a od debutu cítím obrovský posun vpřed. Klasický Necrocock. Né až tak funebrální jako by při debutu, ale zde by se to snad nějak nehodilo. Každý posluchač si najde své… Já nešel mnoho, svoji auru, svoji smrt… Doporučuji pozorně poslouchat. Určitě v našem lese, už na vás čekáme… Můj duch dále vytesává znamení do skal a pařezů… Náhle upouštím kladívko. Slyším zvuky nepřátel lesa, už jdou… My také!